Pýcha a předsudek vs. Rozum a cit v managementu

V koučinku i v práci s týmy mám rád příměry a bonmoty. Často se odvolávám na hlubší význam citátů, příběhů nebo literárních děl a hledám pro ně nové uplatnění v dnešním světě. Přináší to do rozhovorů jinou perspektivu – a často i lehkost, která pomůže otevřít složitá témata.

Dva známé romány Jane Austenové – Pýcha a předsudek a Rozum a cit – můžeme brát nejen jako klasiku literatury, ale i jako metaforu pro dva odlišné přístupy v řízení lidí a organizací.

Pýchu a předsudek v managementu vidím v okamžicích, kdy lídr vychází více z vlastního ega než z reality. Pýcha mu brání přiznat chybu, předsudky uzavírají cestu k novým nápadům a lidem. Takový přístup může krátkodobě působit sebevědomě, ale dlouhodobě firmu ochuzuje o talenty i inovace.

Rozum a cit naopak symbolizuje vyvážené vedení, kdy se strategické rozhodování (rozum) kombinuje s empatií a porozuměním pro lidi (cit). Manažer, který dokáže vidět čísla i lidské příběhy za nimi, vytváří prostředí, kde se lidé cítí bezpečně a chtějí přispívat.

Ve skutečnosti se tyto dva póly v každém z nás mísí. Otázka nezní, zda mít pýchu nebo cit, ale jak najít rovnováhu mezi sebevědomím a otevřeností, mezi analytikou a empatií. A právě v té rovnováze leží síla moderního leadershipu.

Možná je to i pozvání pro nás všechny – podívat se, kdy jsme v poslední době rozhodovali s „pýchou a předsudkem“ a kdy naopak s „rozumem a citem“. Odpověď může hodně říct o našem stylu vedení… a možná i o tom, kam směřujeme.